Rýha

Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem. Po ramenou ti stékají střelky máminých nařasených spodniček, snad jsou to sny podmaněné terpentýnem

Vyslovím eL směrem k podkroví nad tvým bytem. Kdosi tam prý stále žije nebo čeká, nebo je, nebo onanuje, nebo jsou to jen ruce kněze v zástupu nahých těl. Těl a kamenů, s nimiž souloží víly a stromy se jim klaní. Když ráno otevírám pošťákovi, mé prsty stále ještě voní tebou. V úderech o matrace šoustám s tebou při každém úsvitu. Moje tělo se zdá přibité do tvého vidličkou z Ikey, ze zápěstí mi stříkají slzy na tvé břicho, z uší mi kane semeno a vlastně na nic jiného už nemyslím. Jsem tenká rýha, tenký led, na který jsi vstoupila už před čtyřmi lety.