A viděl jsem pozinkované sloky básníků, těch skutečných. Vysokost jejich naháněla hrůzu a vítr pouštěl žilou. Bylo to tenkrát naposled, co kdosi z prostěradel sbíral nahlas krev.

Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem. Po ramenou ti stékají střelky máminých nařasených spodniček, snad jsou to sny podmaněné terpentýnem

V propoceném tílku Joba hladím tvé bradavky
a prosím; spal tu modrou plíseň, ten tikot rozestlaných zornic
jež pleskají mým tělem
Ach, Kriste na Výsostech
i ty mne spal pro vše, jímž se pokouším být
a přehlížím, co mi bylo dáno
spal všechna zbytečná slova v hořícím tulipánu

Mizel jsi o zkrvácené střepy
o skla strachu v chladných zdech
čas měnil rouna beranům, i milost byla na příděl
hostina strnulá na schodech, když krást jsi ještě neuměl
Sirotčí, chamtivé ticho v dřezu nikdo neumlčel horkou vodou
a smrtelné postele opilých básníků nezlomné tě v dav
ale cos krásného v meandrech a hrách
rozlévá se stále v očích přátel -
...

A když ti nebudou věřit
nastav jim bok, ruce a nohy
a čelo zkrvácené
jehož obvod nelze změřit...
Poschovávané lahvičky od vodky
křik nad ránem
a hle, tady je tvá nahota

Pokaždé musíme souložit jinak
Šoustat tě jako španělskou jeptišku
držet svůj penis jako celibát
tam uvnitř tvého podbřišku
Jako korálky japa mály
stékají po mně kapičky studu
jsme hřebci a klisny
co dobíhají upocený obzor

Pokládám trička po tátovi na čelo postele
vedle sebe chroptím kontrakce
pelyněk kape kanilou na chodbě v sanatoriu
z prostěradla padají plechovky coby prázdná slova
co plivou k mikrotenovému nebi
roky zkažené i požehnané
krev z vyražených zubů

adonaj echad
padesát stupňů severní šířky
devatenáct stupňů východní délky
suché stěny srdce
střepy v klínech žen
na konci zvráceného světla
shrbené hroby pro štěnice
šema jisrael
vykuř si ho

Dunivý stín
Osvětim
Udiv, šok, koš na odpadky s mými deníky
a škvírami v zašlých parketách
Všechno je brak
Jediné co můžeš říct
Člověk není
Víš hovno o jednosměrných jízdenkách
Udělal sis výlet a selfíčko
Čůráku zasranej

Neuhnu před tebou, neuteču do kostela
k olizování pat oltáře, neskryji se za slzy a úzkost
Teď jsme tu jen my dva, všichni spí
a neodejdu dokud mi nepožehnáš
Chci, abys mě srazil k zemi, protože zase vstanu, uvidíš
vím, že nemůžu prohrát
Zlom mne, hostii, ať prasknou mé kosti jako větve cedrů
vrať mi mé jméno do vymlácené huby...

kněží poztráceli v mlze hmat
básníci nemají doma už ani lahev absintu
všude jen minerálka
zrak zmizel za branou v Birkenau
rouhám se pozpátku
už nechci lhát svým lágrům bez plotů
pokud by mne moudrost svlékla
spatřila by syna rozporuplného
a opačného svou stejností
Lorcu zavraždili
svět nepotřebuje vůni Ježíšových nohou ...

Poklekni, polkni, sežer mi srdce naznak
vykraď mi syrovou nahotu z těla

jsem nárazníková zóna
stlučená z bezpečnostních
bedýnek od banánů
prostá erekce ohryzané, zeleně svítící tečky
a přitom se utápím ve čtvrtletních výkazech